Bulharsko, NP Rila & Vitoša - 5.5. - 12.5. 2009
Naše první letošní horská expedice vedla do nejvyšších balkánských hor - pohoří Rila, které se ční až do výšky 2925 m. n. m (vrchol Musala) - respektive do pohoří a NP Vitoša, jež je pro svou polohu velmi oblíbeným "příměstským" výletištěm a cílem turistů z hlavního města Sofie. Spolu se dvěma přáteli ze studií jsme využili slevy letenek na předsezónní lety a vydali se na týdenní "dovolenou". S ohledem na květnový termín, kdy ještě zhruba od 1800 m byla většina území pokryta sněhem, jsme ani nepomýšleli na zdolání hlavního hřebenu pohoří, pohybovali jsme se v maximální výšce okolo 2300 m. n. m. Na druhou stranu jsme zase měli v tomto období možnost spatřit obrázek horských luk doslova posetých ocúny, které se ještě napůl draly zpod sněhu. Z dřevin zde měl v nižších polohách bohaté zastoupení buk lesní, smrk ztepilý, borovice lesní a lokální endemit - čtyřjehličná borovice rumelská (Pinus peuce) svým habitem velmi podobná na borovici vejmutovku. Posledními zástupci dřevin v nejvyšších polohách pak byly tradičně jalovce - juniperus communis var. subalpina, šupinatá verze klasického communisu - mnohdy velmi krásné, bizarně pokroucené keře s kmeny, po nichž se živá žíla kroutí jako had. Oproti našim jalovcům obecným, které jsou, co se bonsajového využití týče, velmi komplikované, je tato varieta ještě o stupeň nemožnějším materiálem - dlouhé kořeny, pomalý a nevyrovnaný růst a hlavně výskyt převážně jen v přísně chráněných oblastech z něj činí pouze objekt hodný obdivu a inspirace.
Komentáře
Přehled komentářů
Na tento článek jsem se z nějakého záhadného důvodu dostal až dnes.
Luki, byly to opravdu ocúny? Ty by měly kvést na podzim. Trochu podobné jarní květy má šafrán. Nemohl to být on?
Aleš






















Ocúny
(Aleš Hampl, 5. 1. 2010 12:00)